Cestování, ubytování, dovolená a volný čas

Zpět na předchozí stránku

Kokosový ostrov

Ráj na souši i pod vodou

obrysy Galapág. Další dva dny jsme se chvílemi trápili nedostatkem větru, avšak většinou nám "východňák" pěkně plnil plachty a pomáhal nám v plavbě k neobydlenému Kokosovému ostrovu, patřícímu Kostarice.
Po třech dnech plavby jsme dorazili k našemu cíli. Byli jsme nadšení krásou tohoto vulkanického skvostu a výškou jeho skalnatých stěn porostlých bujnou, sytě zelenou flórou. Na tomto ostrově žijí jen kostaričtí ochránci přírody, takže je tam úplný klid. Není tam ani jedna vesnice, jen čas od času nějaká ta jachta, ale v zálivu jsme kotvili sami. V druhém zálivu jsme sice viděli jinou jachtu, ale i tak jsme cítili krásnou samotu opuštěného ostrova.
Moře je v okolí neobvykle průzračné a jeho teplota nás, teplomilné tvory, potěšila. Naše kotva se zaryla do krásného bílého písku 22 metrů pod hladinou, což jsme z jachty bez problémů viděli. Všichni jsme byli nadšení krásou okolí a hned jsme skočili do vody, abychom to tam pěkně prozkoumali. Netrvalo dlouho a byli jsme součástí podvodního světa plného nejrůznějších krasavců. Po chvíli, jen dvacet metrů od lodi, kolem nás proplula pětičlenná skupina žraloků white tip. Jeden z nich byl jen asi půl metru dlouhý a velice roztomilý. Pak se kolem nás prohnala mořská želva a několik skupin různých ryb. Každou chvíli jsme viděli nějakého rejnoka, jednomu jsem se dokonce musel uhnout z cesty, jinak by to do mě asi napálil. Dvoumetrový velikán se totiž rozhodl proplout místem, kde jsem zrovna byl já. Bylo to opravdu o fous. Dlouho jsme si užívali krás podvodního světa a žádná z ryb si z nás nic nedělala. Jakoby nás přijaly mezi sebe. Několikrát jsem se potopil, abych se podíval na žraloky zblízka. Byl jsem mile překvapen jejich krotkou náturou. Nebyl problém být 20 cm od nich a v klidu vedle nich plout. Nikdy ze mě ale nespouštěli své žraločí oči. Můj počáteční ostych byl brzo pryč. Žraloci se v mých očích změnili z nestvůr, které z nich film Čelisti dělá, v elegantní, krotké ryby, kterým nevadí naše přítomnost. Potápění se šnorchlem se nám v okolních vodách tak líbilo, že jen zapadající slunce nás upozornilo na to, že jsme byli ve vodě čtyři hodiny.
Druhý den jsme využili pěkného počasí a spolu s lidmi z nedaleko zakotvené jachty jsme se na naší jachtě Volpaia vydali kolem ostrova k jeho severnímu pobřeží ke skále Iglesia, která se z oceánu tyčí jen několik desítek metrů od ostrova. Rychle jsme připravili naše vybavení na potápění, vklouzli jsme do něj a první skupina skočila do moře, aby to tam řádně prozkoumala. Hned po ponoření jsme uviděli pět kladivounů, jak nás zvědavě okukují. Chtěl jsem je vyfotit, ale než jsem zmáčkl spoušť, byli pryč.
Pomalu jsme se podél stěny ostrova potopili do hloubky třiceti metrů, kde skála končila a začínalo dno pokryté pískem, kameny a různými podvodními rostlinami. Skupiny tuňáků, makrel, papouškových a dalších pestrobarevných ryb kolem nás proplouvaly bez sebemenších problémů. Na dně jsme našli několik početných skupin žraloků, kteří si tam líně polehávali na jemném písku. Žraloci si nás ovšem vůbec nevšímali, jako bychom tam vůbec nebyli. Všude kolem nás se ladnými pohyby míhali rejnoci. Ti se nás také nebáli a často připluli na dosah ruky, aby na nás vykulili oči a pořádně si nás prohlédli. Postupně jsme obeplouvali ostrůvek a často jsme zpoza nějakého balvanu objevili další skupinu žraloků, rejnoků a dalších ryb. Jednou jsem se v takové situaci málem srazil s nic netušícím žralokem, který se snažil proplout kolem stejného balvanu jako já.
I když jsem už byl na jejich přítomnost už zvyklý, málem jsem si ucvrnkl do neoprenoveho obleku, když jsem pár centimetrů od svého obličeje uviděl kočičí oči žlutého zabarvení, a díky bohu zavřenou hubu toho šedivého krasavce, který byl v šoku možná víc než já. Než jsem se vzpamatoval, žralok už dávno odbočil a ladně pokračoval jiným směrem.
Další zatáčka a další skupina žraloků. Tentokrát byla ve středu skupiny samice, na kterou doráželo asi patnáct samců. Jeden z nich měl v hubě její boční ploutev. Okraje tlamy měl zatažené dozadu a jeho ostré zuby byly v průzračné vodě výborně vidět. Žralok byl v tranzu. Jeho oči byly vykulené a jakoby otočené o 180 stupňů do vnitra hlavy. Bylo vidět jen jejich bělmo. Svým tělem házel že strany na stranu a samice si to kupodivu nechávala líbit. Flegmaticky pokračovala v plavbě se skupinou samců. Pravděpodobně je tento rituál součástí páření. Každopádně jsme se nechtěli více přiblížit a vyrušovat je, takže jsme jenom nehybně pozorovali, jak se od nás vzdalují.
Nechali jsme žraloky být a pokračovali v potápění dál. Na naší pravé straně byla stěna skalnatého ostrůvku a na druhé straně jsme viděli jen modrou barvu hlubin oceánu. Náhodou jsem se díval do této azurové modré hlubiny směrem od ostrůvku, když se k nám z dálky začal přibližovat černý objekt. Nejdříve to spíše byla černá tečka na modrém plátně. Po chvíli se to ale začalo rychle přibližovat a zvětšovat. Trochu se mne rozbušilo srdce z nepříjemného pocitu, který člověk cítí, když neví, na čem je. Tvar zvětšujícího se černého těla se postupně změnil z oválného na podlouhlý. Chvíli to vypadalo jako bok čtyřmetrové ryby. Nesmysl. Pocit nejistoty se konečně změnil v pocit štěstí, radosti a vzrušení, když jsem viděl, že se k nám celou tu dobu blížil rejnok Manta, který měl rozpětí čtyř metrů. Zírali jsme, jak ladně se pohybuje výborně vypočítanými pohyby svého kolosálního tři a půl metrů dlouhého těla, které určitě váží kolem tuny. Jeho majestátnost a tvář, podobající se poněkud hranatému létajícímu talíři, nám brala dech. Pomalu kolem nás proplul, pozorně si nás prohlédl, a po chvíli se zase ztratil v azurové hlubině.
Po takové podívané nám vůbec nevadilo, že jsme už museli na hladinu kvůli malému množství vzduchu, který nám zbýval v lahvích. Nad hladinou se mezi námi rozpoutal vzrušující rozhovor o všem, co jsme v hlubinách Pacifiku viděli. Všichni jsme měli úsměv od ucha k uchu. Věděli jsme, že nám Neptun nadělil nezapomenutelnou podívanou. Říkali jsme, že bychom se nejradši ještě znovu potopili, když se nad námi zavřelo nebe. Z tmavě šedých mraků se na nás spustil hustý déšť doprovázený silným větrem. Déšť nám výborně posloužil při smývání slané vody z nás i z našeho potápěčského vybavení. Ryba, kterou jsme při zpáteční plavbě chytili a kterou Sally výborně připravila na másle s citronem, byla vynikající. Pak už jen následovalo několik lahví piva na oslavu vydařeného dne.
Kokosový ostrov, jak jsem už zmínil, je neobydlený. Proto na ostrově není žádná vesnice, silnice, skládka, ani koš na odpadky. Je zde jen krásně zelený prales plný papoušků a nejrůznějších ještěrů a ještěrek. Během našeho posledního dne jsme přešli ostrov z jedné strany na druhou. Jeho vulkanický charakter tuto procházku změnil v lázeň ve vlastním potu. Strmé kopce s bahnitými stezkami či bez stezek se změnily v jílovitou klouzačku a podle toho jsme také vypadali. Vlhkost vzduchu a nepříjemné vedro nám neustále připomínalo typický charakter tropických ostrovů. Krásný výhled byl odměnou za námahu při škrábání se k vrcholu. Azurové modrá voda pod bledé modrým nebem byla krásným pozadím za skalami, tyčícími se z oceánu nedaleko pobřeží ostrova, porostlým bujnou zelení tropického pralesa. Stovky ptáků frigat, kteří svou podobou připomínají miniaturního, prehistorického pterodaktila, se vznášeli nad svým domovem, Kokosovým ostrovem.
Odpoledne, pod horkými slunečními paprsky jsme zvedli kotvu a se západem slunce jsme už viděli jen obrys magického Kokosového ostrova. Druhý den ráno, po klidné noční plavbě, jsme byli o dalších 50 mil blíže k pobřeží Kostariky. Zatím to byl jednoznačně nejteplejší den naší plavby. Nikde ani známka jakéhokoliv větru, voda měla teplotu 30 stupňů, vzduch 35, na nebi ani mráček a slunce to do nás pěkně pralo. Už jsem si zvykl na tak horké dny a pokožku neustále pokrytou potem. Čas od času jsme skočili do vody a nechali se táhnout na laně za lodi, ale to člověka osvěžilo jen na chvíli. Na hák naší návnady se nám chytil mečoun a vidina takové večeře nás velice povzbudila. Po krátkém boji se však ryba osvobodila a byla pryč. Na jednu stranu jsme obdivovali její kuráž, pud sebezáchovy a umění sklouznout z tak velkého háku a na druhou stranu nás štvalo, že k večeři bude zase hovězí.

Zdroj : České noviny

Zpět na předchozí stránku