Cestování, ubytování, dovolená a volný čas

Zpět na předchozí stránku

Kanada

Kanadská metropole Ottawa a její věž Míru

Ontario a Quebec, vyvolalo to rozladění u větších a historicky starších kanadských měst, jako byly zejména Montreal, Toronto, Quebec a Kingston. A v roce 1867 - když došlo k přejmenování všech britských kolonií na kanadském území na Dominium Kanada - byl Ottawě již definitivně přidělen statut hlavního města celé té obrovské země, která se teritoriálně rozpíná od Tichého k Atlantskému oceánu a od 41. až po 83. rovnoběžku.
Jaká je dnešní Ottawa? Především je stále mladá. Ačkoli se do jejího budoucího prostoru dostal známý francouzský kolonizátor Samuel de Champlain už v roce 1613, první osadníci se na severním břehu řeky Ottawy (dostala své jméno díky anglickému zkomolení jména místního indiánského kmene) usazovali až o 200 let později. Teprve kolem roku 1820 se jistý Nicholas Sparks přeplavil na její jižní břeh, kde založil farmu. Jeho osobnost dnes připomíná ulice v centru města s názvem Sparks Street Mall. Ottawa má sice s okolím jeden milion obyvatel, ale působí jako velmi klidné urbanistické centrum. Lze říci, jako místo příjemné k životu bez spěchu, k obchodním jednáním a pochopitelně k výkonu vládní moci.
Výrazná dominanta
Dominantou středu města je bezesporu parlament s věží, která má 53 zvonů a tyčí se do výše 100 metrů. Je to vlastně nejstarší pamětihodnost ve městě, ke které základní kámen pokládal princ Waleský v roce 1860. Ovšem s výjimkou knihovny byla v roce 1916 zničena požárem a posléze přestavěna ve stylu moderní gotiky. Tato věž pomyslně dělí budovu parlamentu na Dolní a Horní sněmovnu. K její hlavní zajímavosti, která upoutává pozornost, ovšem náleží její pojmenování. Říká se jí totiž věž Míru.
Památník obětem válek
Teprve v jejím třetím poschodí návštěvník naplno pochopí, že její jméno není náhodné. V roce 1928 zde byl zřízen Pamětní sál na počest všem Kanaďanům, kteří padli ve všech válkách, kterých se příslušníci kanadských pozemních, vzdušných a námořních sil zúčastnili. Celkem 114 710 jmen je úhledným kaligrafickým písmem uvedeno v pěti knihách pod velkou skleněnou deskou. Strop, stěny a sloupy v tomto sále jsou z kamene dovezeného z Francie, oltář z Velké Británie a schody z Belgie. Podlaha je z materiálu, který pochází z míst, kde kanadští vojáci vybojovali největší bitvy první světové války - Ypres, Somme, Pahorek 70, Amiens, Arras, Cambrai. Pojmy, které i u nás jsou známé, neboť jsou místem, kde zahynuli i Češi. Když zvážíme, že právě v první světové válce padlo 68 tisíc Kanaďanů, pak vzhledem k tehdejším sedmi milionům obyvatel to jistě byly vůbec jedny z největších ztrát ze všech válčících stran.
Denně v jedenáct
Každý den, přesně v 11 hodin dopoledne - tedy ve stejné době, kdy bylo 11. listopadu 1918 podepsáno příměří ve francouzském Compiegne ve štábním vagonu vrchního velitele vojsk Dohody maršála Foche - přistoupí ke shora zmíněné velké knize obětí válek zřízenec a obrátí stránku. A tak se za 12 měsíců pokaždé objeví jména všech padlých společně s místem a časem jejich skonu. V části věnované druhé světové válce, ve které zahynulo 47 tisíc Kanaďanů, návštěvník z České republiky jistě zvýší pozornost, když čte následující anglický a francouzský text:
A najednou je všechny dobře znala, všechny ty ženy ve vzdálených zemích, ať to byly Polky, Norky, Češky nebo Slovenky. Byly to ženy jako ona sama, stejně prosté ženy z lidu. Po staletí se jen loučily s manžely a syny pochodujícími do dálky... Byla jednou z těch žen, které na pestrobarevné přehlídky hleděly se suchýma očima, tajně proklínajíce válku.
Citát z knihy kanadské spisovatelky Gabrielly Royové Tenká flétna doprovází vzpomínku na ženy a matky, které byly odsouzeny sice z povzdálí, a přece tak těsně blízko s úzkostí v srdci sledovat své nejdražší, jak zápasí se zlem ve studených vlnách Atlantiku i na rozpálených plážích v Tichomoří či na pouštích severní Afriky, mezi explozemi protiletadlových šrapnelů nad hořícími evropskými městy a na bojištích ve Francii, v Belgii, Německu a dalších zemích.
Kanaďané na nejtěžších místech
V ottawské věži Míru si člověk znovu uvědomuje poměrně málo známou skutečnost, jak byli válečným běsněním silně postiženi nejen příslušníci velkých vítězných mocností, ale právě Kanaďané, tedy obyvatelé málo lidnaté země. Nezřídka byli nasazováni na nejtěžší úseky.
Připomeňme si např. hazardní operaci Jubilee z 19. srpna 1942, kdy spojenecký štáb v Londýně vyslal kanadskou 2. pěší divizi, aby otestovala německou obranu francouzského pobřeží u Dieppe. Výsledek byl katastrofální: 1000 Kanaďanů na místě zabitých a 1300 odvlečených do zajateckých táborů. Tento neúspěch nakonec posloužil jako argument proti požadavku sovětských spojenců, aby byla co nejdříve otevřena druhá fronta v západní Evropě. A když pak byla o dva roky později skutečně otevřena (v Normandii), byli Kanaďané opět v čele. Na pláži Juno se vylodili se svou 3. pěší divizí v prvním invazním sledu. V jejich řadách tehdy bojovali i naši krajané, například řidič tanku Pavol Poliak z Montrealu, Andrej Kandravý ze stejného města a konec konců v kanadské armádě byl tehdy také Tomáš Baťa, syn zakladatele.
Zeleň kam oko dohlédne
Když návštěvník opouští věž Míru a s ní i budovu kanadského parlamentu, je rád, že má za sebou smutné připomínky válek a že na ottawských ulicích pulzuje normální život. Lidé se procházejí, baví se jen tak, nebo převážně obědvají. Je totiž poledne a tím pádem i polední přestávka, která se jako na povel striktně dodržuje a využívá právě k pobytu venku.
Především vzorně udržované parky zde nabízejí řadu možností uvolnění se z pracovního rytmu. Mají z čeho čerpat. Z voňavé zeleně, které je všude kolem doslova kam oko dohlédne. Není divu, Ottawa leží v provincii Ontario, která je bohatá na zelená údolí, pestrobarevné lesy, čistá jezera, velké ovocnářské sady a nekonečné lány pšenice a dalších zemědělských plodin. Jen tak mimochodem, kdo by neznal jablko, kterému se říká Ontario.

Zdroj : Halo noviny

Zpět na předchozí stránku