Cestování, ubytování, dovolená a volný čas

Zpět na předchozí stránku

Řecko

Toulky antickým Peloponésem

v níž byl v letech 1881-1893 prokopán průplav spojující Jónské moře s Egejským.
Peloponés je hornatý; pohoří Taygetos na jihu dosahuje 2407 m nadmořské výšky. Východní pobřeží je velmi členité; svými malými poloostrovy jako by podávalo ruku národům Východu, od nichž Řekové přejali nemálo prvků vlastní vzdělanosti, jíž se za starověku stali učiteli evropských národů. Na Peloponésu se vystřídalo několik civilizací: první, z Kréty importovaná minójská civilizace, ovlivnila domácí mykénskou, antická řecká civilizace, helenistická až k dnešní euroatlantické civilizaci, která je v Řecku stále zřetelnější.
Řecko ve starověku nevytvořilo mohutný stát, existovaly města - státy, z nichž na Peloponésu od let 800 př. n. l. nejvýznamnější postavení nabyla Sparta. Pro politickou roztříštěnost danou členitostí pobřeží a horami stalo se Řecko od r. 338 kořistí severní, makedonské dynastie, poté zde sílily pozice římské říše. Od r. 27 př. n. l. tvořil Peloponés jádro římské provincie Achaia.
Naší první zastávkou na putování poloostrovem jsou Mykény (Mykinai). Jak je v řeckých dějinách obvyklé, nedostatek historických dokladů nahrazuje mytologie. Zakladatelem Mykén dle ní je Perseus, syn boha Dia a bohyně Danae. Absolutního rozkvětu dosáhly Mykény za Atreovců, kteří vystřídali na trůnu Perseův rod. Nejvýznamějším králem dynastie byl Agamemnon, který ovládal část pevniny, Korinth a několik ostrovů. Byl rovněž zvolen vojevůdcem Řeků v tažení proti Tróji (1180 př. n. l.). Po vítězné válce se svou milenkou Kassandrou, dcerou trojského krále, se vrátil, byl však zavražděn svým příbuzným Aigisthem, který po dobu nepřítomnosti krále v Mykénách vládl s Klytaimnestrou, manželkou Agamemnona. Po období rozkvětu nevyhnuly se ani Mykény svému zániku. Kolem r. 1150 následoval vpád Dorů, kteří vypálením Mykén zakončili skvělou éru vzácné kultury, která se ze svého centra rozšířila do celého tehdejšího Řecka, na Kypr z pobřeží Malé Asie.
Mykény vděčily za svůj věhlas básníku Homérovi, který ve svých eposech, zejména v Iliadě, vylíčil kulturu a život v tomto městském státě. O pravdivosti Homérových básní byl skálopevně přesvědčen německý archeolog-amatér Heinrich Schlieman, který zahájil vykopávky na výšině Mykén. V letech 1874-1876 nalezl v pěti hrobech vzácné předměty, které jsou ozdobou archeologického muzea v Aténách. Část nálezů jeho i pozdějších archeologů je umístěna i v místním muzeu.
H. Schliemannovi, který byl i objevitelem Tróje, náleží zásluha, že jako první dokázal, že Homérovi hrdinové nebyli pouhým výplodem fantazie a že Mykény patří nejen do bájesloví, ale i do dějin. Po Schliemannovi pokračovali ve vykopávkách řečtí archeologové Stamatakis a Tsountas. Zpřístupnili Akropolis, její paláce a kopulovité hroby. Archeologické práce pokračují i po 2. světové válce.
Prohlídka pevnosti začíná Lví branou, což je vchod 315 m vysoký a až
tři metry široký. Nad vchodem je trojúhelníková vápencová deska, překrytá figurami dvou lvic, opírajících se o středový sloup. Tento reliéf velmi zachovalý, odborná literatura považuje za jeden z nejstarších výtvorů umění Achajů, předchůdců antických Řeků. Od Lví brány vede schodiště k Akropoli, souboru královských staveb na vrcholu trojúhelníkové pevnosti. Po levé straně této cesty při hradbách nachází se dvojí pohřebiště a obrysy hospodářských a dalších budov. Část města se totiž nacházela přímo v pevnosti. Pozornost upoutávají hradby, složené bez použití malty z mohutných kvádrů, mnohé váží pět šest tun. Způsob stavby opevnění z takových kvádrů archeologie ještě nevysvětlila. Mytologie je pokládá za dílo bájných Kyklopů, kteří dle pověsti přišli do Řecka z maloasijské Lykie. Tato opevnění, dle nich zvaná kyklopská, pocházejí z 14. a 13. st. před n. l. Obdobně je vybudována i pevnost Tyrins, jižně od Mykén, blízko Argolského zálivu.
V okolí mykénské pevnosti nacházejí se kopulovité hroby královské dynastie Atreovců. Nejzachovalejší a nejbohatší z nich, připomínající egyptský způsob pohřbívání, je Atreova klenotnice, nazývaná někdy i hrobem Agamemnona. Pochází z r. 1350 před n. l. Drahocennosti, nalezené v těchto hrobkách, v nichž bylo pohřbíváno i několik osob, zhotovené ze zlata, mědi a slonoviny, jsou uloženy v muzeích.
Asi 47 km od Mykén a jižně od Korintského zálivu leží antické město Korinth. V jeho začátcích se mísí mytologie s archeologií. Období jeho rozkvětu spadá do doby pozdější, než tomu bylo u Mykén. Nejstarší písemné zprávy hovoří především o bohatství města. Básník Homér popisuje je jako nejbohatší město, zbohatlé obchodem; řadí je hned za Atény. Stalo se metropolí četných kolonií. Antický Korinth vynikal ve všech oblastech umění kromě vojenského. Zde jej jednoznačně předčila Sparta. Ač Řecko bylo roztříštěno do četných městských států, proti silným nepřátelům, jako byli Peršané, dokázalo své síly sjednotit. Ve válce s Peršany v letech 480-479 před n. l., jež vedl snad nejvýznamnější perský vojevůdce Xerxes s obrovskou převahou asi 800 000 bojovníků, účastnil se i Korinth velkým kontingentem. Začátek rozkvětu zažil Korinth za dynastie Baccheovců. Vrchol rozkvětu dosáhl ze Periandra (627-585 př. n. l.), jednoho ze sedmi mudrců antického Řecka. Tehdy se kromě bohatství stal i střediskem řeckého umění, především malířství, sochařství a zpracování bronzu. Z následného úpadku po smrti Periandrově, kdy i Korinth byl zavlečen do místních válek, dokázal se načas zotavit v letech 350-250. Politicky se však dostal pod vliv makedonský. V letech 337-243 na hradě Akrokorinthu se usadila makedonská posádka. Roku 146 lépe vyzbrojené římské legie vedené vojevůdcem Luciem Mommiem potlačily povstání Korinťanů a město zničily. Muži byli pobiti, ženy a děti prodány do otroctví. 100 let zůstal prostor Korinthu pustinou, lidmi neobydlenou. Až r. 44 před n. l. Gaius Julius Caesar nařídil město znovu vystavět. Usadili se v něm osvobození zajatci a váleční veteráni. Korinth se stal sídlem římského místodržitele provincie Achaia. V téže době dle tradičního podání apoštol Pavel založil křesťanskou obec. Římští vládcové ozdobili město výstavnými budovami. Nicméně od 3. st. n. l. začal jeho definitivní úpadek. Častá zemětřesení, tažení Byzance, křižáků,
od r. 1458 osmanských Turků a nakonec zemětřesení r. 1858 zasadily městu smrtelnou ránu. Šest kilometrů od zničeného města u moře byl vybudován nový Korint. Z někdejší velkoleposti zbyly jen zříceniny, jediní svědkové slavné antické minulosti.
V rozsáhlém antickém areálu zachované zbytky staveb pocházejí především z římské doby. Z řecké antiky se zachovalo méně. Korinth neměl svoji akropoli. Její funkci nahrazovala asi pevnost Akrokorinth na výšině nad městem, vzdálená asi hodinu chůze. Poslední úpravy jejich hradeb jsou benátského původu (asi konce 17. st.). Antickému areálu, který má pozvolně sestupnou polohu, vévodí ruiny Apollonova chrámu, který se tyčí na skále a pochází z 6. st. př. n. l. Z původních 38 sloupů chrámu lze spatřit sedm monolitických sloupů, kruhovitě seřazených asi sedm metrů vysokých. Středisko města, tržnici - agora obklopovaly významné budovy města a chrámy. Na jižní straně agory byla řečnická tribuna, kterou používali římští guvernéři a z níž se k lidu obraceli apoštol Pavel, když na misijních cestách navštěvoval Korinth.
Antický Korinth má ještě nemálo objektů, o nichž bychom se mohli zmínit, což však z technických důvodů nelze.
Kdo se ocitne v časové tísni, a to se účastníků exkurzí často stává, měl by navštívit aspoň muzeum, v němž se nachází nálezy z předhistorické doby (5000 př. n. l.) ke konci mykénského období, řecký sál s četnými keramickými nálezy, zejména produkty korintské výroby malých váz různých tvarů, zdobených pestrými malbami. Římský sál svědčí o tom, že Korint se rychle měnil v kvetoucí římské město. V prostorách sálu se setkáváme s četnými exponáty římského sochařství. Z vyvýšeného prostranství před muzeem lze přehlédnout celý antický areál Korinthu. Lze jen litovat, že pozdější katastrofy, způsobené přírodními živly či válkami, znemožnily zachovat tento, někdejší klenot antického Řecka do dnešní doby.
Významným turistickým cílem na severovýchodě Peloponésu je i antický Epidauros. V bájné minulosti v idylickém, lesnatém údolí, obklopeném horami vznikla svatyně Asklépiova, boha lékařství. Mytologie odvozuje jeho původ od boha Apollona. Sedmnáctý potomek jím založené dynastie byl dle pověstí Hippokratés, zakladatel lékařství. Tzv. Hippokratova přísaha je dodnes morálním příkazem adeptů lékařství. Asklépios, který žil v 13. st. před n. l., léčil vodoléčbou a působením na podvědomí pacientů. Dle historika Xenofonta snad měl křísiti mrtvé. Had, jeho symbol, stal se znakem medicíny ve světě. Úspěšné léčení bylo zaznamenáno na mramorových tabulích; tři z nich jsou vystaveny v místním muzeu. Vyléčení pacientů stalo se podnětem k jeho vyhlášení za boha. Později pevná víra v boha slábla. Jeho kněží získávali postupně zdravotnické poznatky, které používali k léčení. Asklépios neléčil zadarmo. Pacienti platili dary, obětinami a zlatými cennostmi. Hieron Aeskulapii - tak se původně osada jmenovala - dosáhl vrcholu své proslulosti v 4. st. před n. l. V letech 380-375 př. n. l. byl k poctě Asklépia zřízen chrám, z něhož spolu s dalšími budovami zbyly jen základy, z nichž se jejich určení dá těžko určit.
Nejzachovalejší a nejproslulejší pamětihodností, která láká do Epidauru množství turistů, je divadlo, které harmonií výstavby a jedinečnou akustikou vzbuzuje dodnes obdiv. Vybudoval je v polovině 4. st. před. n. l. architekt a sochař Polykleitos, účastník výstavby aténské Akropole. Divadlo, vykroužené ve svahu v podobě polokruhu, mohlo pojmout 14 000 diváků v 55 řadách. V popředí byla tzv. orchestra, kruhové jeviště pro herce a sbor a v pozdější době i pro hudební tělesa. Právě orchestra a polokruhovité hlediště jsou proslulé svou akustikou. Ze středu orchestry jsme slyšeli asi z poloviny hlediště šustění papíru, jež předváděla vedoucí jedné exkurze. Repertoár divadla tvořila dramata nejvýznamnějších řeckých dramatiků: Aischyla, Sofokla a Euripida. V muzeu divadelních rekvizit, jež se nachází blízko divadla, jsme zjistili, že v pozdější době se tu hrály i opery Verdiho, Wagnera a jiných skladatelů.
Do širšího povědomí návštěvníků Peloponésu zapsala se roku 2004 i Olympia, kultovní a sportovní středisko na západě Peloponésu, blízko pobřeží Jónského moře, proslavené již v antice olympijskými hrami. Bylo šťastným nápadem, uspořádat během loňských olympijských her zde několik soutěží atletických disciplín. Méně je známo, že tělovýchovné hry se konaly i v Delfách, isthmické hry, které se konaly v posvátném háji blízko Korinthu, a nemejské hry blízko Mykén. Pamětihodností, obohacujících naše poznání kolébky evropské civilizace, do níž Peloponés patří, je daleko víc, než bylo možné vylíčit.

Zdroj : Halo noviny

Zpět na předchozí stránku